Kdyby byl dnes můj poslední den 2

Kdyby byl dnes můj poslední den, co bych dělala? Komu bych zavolala? Komu bych něco chtěla říct? S kým bych chtěla být? Co bych chtěla dělat?

Seděla bych na židli stejně jako teď. Psala bych povídku, stejně jako teď. Stejně jako teď bych si zakazovala myslet na to, že dnes je poslední den. A stejně jako teď by se mi to příliš nedařilo.

Zamyslela bych se nad tím, co bych si dala k jídlu. Poslední večeře. Smažák? Smažák má úžasnou moc. Moc té nejobyčejnější cihly obalené ve strouhance. Moc táhnoucího se teplého sýru, ukapávajícího zbytku oleje, moc tatarky, která všemu dodá tu nezapomenutelnou příchuť nezdravého, jejíž pojídání se chvilkami blíží k slasti. Moc okamžiku, kdy v hospodě čtvté cenové skupiny najednou zavládne pohoda jedlíků smaženého sýra. Vypadá to, jako by jedli špagety. Táhne se to nádherně. Prostě třicetiprocentní Eidam. Ne, smažák dnes tedy rozhodně ne. K smažáku je potřeba ta pohoda. Ta pohoda okamžiku.

Tak, co si tedy ale dám? Guláš? Se čtyřmi nebo s šesti? Ale jaký? Ten od maminky. Ten je nejlepší. Rozpadající se hovězí maso v omáčce,  jejíž stopy se při neopatrném jedení díky paprice Kotány otisknou do bavlny tak důkladně, že  je možné se jich zbavit jen s největším úsilím. Nebo ten z hospody, co stál minimálně od všerejška na plotně, ochucen majoránkou a dokonale překořeněn, jež se musí zapíjet pivem, aby se to hezky spláchlo. Guláš, ale který? Nemohu se rozhodnout, každý má své kouzlo, kouzlo domova a kouzlo pivní pohody stojí připraveny podniknout konkurenční boj, který ani jeden z nich nemůže vyhrát. Nemůžu se rozhodnout, prostě to nejde, takže guláš taky ne.

Ale co si pak k té poslední večeři dám? Rajskou od babičky, svíčkovou od maminky, hovězí na česneku od tatínka, buchtičky se šodó ze školní jídelny? Jo, buchtičky se šodó, to by bylo něco. Ani by tam nemuselo být tolik buchtiček, ale za to hodně šodó, šodó plný, přetékající talíř. Možná by to taky spravil pořádný řízek, nebo prostě jen sekaná z bufáče. S hořčicí. S kremžskou. A do toho zvuky koulí narážející do kuželek, ty tak nějak prostě k té sekané patří. Jednou týdně. Stejně jako ty kuželky s hráči z Výmoláku. 

Je toho tolik, co bych si přála ochutnat. Ještě jednou ochutnat. I s tím pocitem.  Ne jenom dnes.

A tak si udělám karbanátky. Karbanátky s bramborem. A s okurkou. A s hořčicí. Moc jednoduchosti. Rychlosti. Žádné dlouhodobé výkony v kuchyni. Oloupat, osolit, přidat kmín, uvařit. Zamíchat, vytvořit, opéct nejlíp na oleji. Přidat okurku. Rychlé a jednoduché. Jako sám život. V jednoduchosti je krása. A tak si aspoň pochutnám na té dobrotě. I s tím pocitem.

Pro jistotu si i přidám. S plným žaludkem se svět hned zdá přívětivější. Kdyby to náhodou byla poslední večeře. Bylo by škoda si nepochutnat.