Kdyby byl dnes můj poslední den

Kdyby byl dnes můj poslední den, co bych dělala? Komu bych zavolala? Komu bych něco chtěla říct? S kým bych chtěla být? Co bych chtěla dělat?

Kdyby byl dnes můj poslední den, chtěla bych tančit. Jen tak. Pro potěchu ducha. Pro únavu těla. Už bych ji necítila. Protančila bych celou noc. Hudba by hrále jemně a lehce, dost hlasitě, aby prostoupila celé mé tělo. Slyšela bych jí. Cítila bych jí. Tak jemně, krásně, takové ty krásné vibrace, po kterých je vám prostě jen fajn. Pila bych colu. Jako vždycky, když ten tanec stál za to. Colu, co dodá energii. Úsměv na rtech,  cukr svalům a nezamlží smysly alkoholovým oparem. Chtěla bych prostě cítit, že ještě žiju. Plnými doušky. Se spoustou energie. Tančila bych s tím, kdo mě povede. Něžně, ale odhodlaně. S tím, kdo povede podle hudby, pěkně do taktu, s tím, kdo odhodlaně vykročí tou správnou nohou a bude je střídat podle psaných a nepsaných zákonů tance.  S tím, kdo se shovívaně přenese přes menčí či větší prohřešky mých nohou, které místy nebudou vědět kudy kam, zrychlí, když hudba vybudí všechny smysly k rychlejšímu pohybu, a zpomalí, když už nebudu moci. Bez vyzvání, bez proseb, bez hádek. Prostě jen tak. Protože to tak vycítí, že nastal ten správný čas. Chtěla bych tančit. Jenom jen tak. Bez příprav. Bez důvodu. Bez přemýšlení. Chtěla bych se nechat vést a nechat proud mých myšlenek užívat si tu krásu přítomného okamžiku.  Nechat vést a při tom vědět, že můžu kdykoliv skončit, zpomalit, zrychlit, převzít na krátko vedení, když budu mít rozhled, a zase ho vrátit, když ho bude mít někdo jiný. Chtěla bych aspoň ten poslední den nepřemýšlet o problémech, o budoucnosti, o sporech, o bezvýznamnosti mého bytí. Chtěla bych myslet jen na krásu,  jen na tady a teď, na souznění těla a duše, na štěstí.

Teď zavřu oči. Vzpomenu si na ten tanec. Tělo se nechá vést v příjemném rytmu, hudba hraje akorát rychle a akorát nahlas, v žilách proudí krev,  zrychlená pohybem, kolou a mírným vzrušením, a já cítím něco, čemu můžu říkat štěstí. Nemyslím na nic, na to co bylo, na to co přijde, na to, co mohlo být a co by mohlo přijít. Prostě si to jenom užívám. Aspoň v duchu. Pro jistotu. Kdyby to byl náhodou můj poslední den. Bylo by škoda ho neprotančit.